Proč zimovat
Krátce po vyzimování představuje každý zásah zbytečné rušení. Kdo svá včelstva dobře připravil na zimu v podletí, nemusí si v březnu dělat tolik starostí jako jiní včelaři. Kdo při péči v podletí udělal chybu, nemůže ji zjara již napravit. Slabě vyzimovaná včelstva nejsou schopna rozrůst se podle požadavků jarního počasí, jsou náchylnější k nemocem a nevykazují slibný vývoj. Vina leží většinou na včelaři. K vlastnostem včelstev patří, že jsou v každém počasí schopna přestát jeho rozmary, tedy pokud jsou zdravá a mají dostatek zásob.
Když se zjistí, že vyzimované včelstvo nemá dostatečné zásoby, musí včelař okamžitě zasáhnout, a to podat medocukrové těsto, nebo následně slabá včelstva spojit. Vyzimované včelstvo by mělo mít cca 15 000 jedinců.
Příprava před zimováním
Jedná se o péči v podletí, která podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony, na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že v každém včelstvu se nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřazovat a dát roztavit, protože jsou méně kvalitní. Toto je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů. Jeho housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se ukládá a nektar zpracovává na med. Med včely přijímají, aby pokryly potřebu energie a tepla, pyl potřebují k vytvoření zásob tuků a bílkovin a krmí jím plod. Jedno včelstvo v zimě spotřebuje průměrně 15 kg krmiva. Proto za odebraný med dáme včelám náhradu, a to připraveným cukerným roztokem.
Za krásných říjnových dnů můžeme pozorovat mladušky, které vyletují do okolí česna a vyprazdňují výkalový vak. Létavky hledají pyl a nektar. Ke konci října pomalu včely končí se snůškou, protože kvete už jen pár stromů a křovin. Plodové hnízdo se z několika tisíc buněk rychle zmenší. Koncem měsíce včely většinou úplně zastaví plodování. Včelstvo má průměrně deset tisíc jedinců, ovšem existují i výjimky. Kritická dolní hranice je pět tisíc jedinců.
Včely před zimou není třeba uteplovat, musí mít zachován kontakt s vnějším prostředím, protože díky němu regulují svůj životní cyklus. Včelstva bychom měli nechat přezimovat nad mřížkovým dnem. Otevřené dno omezí plodování, případně brání příliš časnému rozšiřování. Mimo toho se čerstvý vzduch zdola postará o to, aby se na plástech nevytvářela plíseň. Izolované víko zabrání úniku tepla nahoru.
Chceme-li zabránit varroáze, můžeme v zásadě použít dva způsoby – biotechnický a chemický. K biotechnickým opatřením patří pravidelné vyřezávání zavíčkovaného trubčího plodu na jaře, vytváření oddělků a chladné přezimování. Při chemickém boji nasazujeme především organické kyseliny a syntetické medikamenty. Používání syntetických léčiv má sestupnou tendenci, u roztoče totiž vypěstovává odolnost. Při chemickém boji se prosazují organické kyseliny (kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová).
Přezimování – zimní klid
Včely neupadají do zimního spánku ani do ztuhlého stavu. Při teplotách po dvanáct stupňů Celsia se začínají shlukovat, klesnou-li teploty pod šest stupňů Celsia, vytvoří se uzavřený chumáč, ve kterém jsou včely seskupeny těsně u sebe. Všechny včely se přidají k chumáči a obklopují ho tak, až vytvoří kouli. Takovéto uspořádání je dokonalým technickým řešením, protože jeho malý povrch brání zbytečným únikům tepla. Vnější vrstva chumáče sestává z těsně u sebe sedících včel, které svými těly vytvářejí izolační vrstvu. Pod ní jsou včely, které pohybem létacího svalstva (aniž by přitom hýbaly křídly) vytvářejí teplo a to vyzařují do okolí. Včely obsedající přímo plásty se zásobami berou potravu a předávají ji všem včelám, zejména těm, které vytvářejí teplo. Podle teploty pak spotřebují rozdílné množství ze zásob medu, který jim slouží jako palivo. Touto cestou si včelstvo udržuje vnitřní teplotu asi dvacet pět stupňů Celsia, na vnějším okraji se teplota pohybuje kolem jedenácti stupňů Celsia. Aby žádná včela příliš neprochladla, starají se včely neustálými změnami místa o to, aby se všichni jedinci, kteří se na čas nalézají na chladném okraji, dostali do teplejších vnitřních prostor. Matka sedí uprostřed chumáče a své místo nemění. Tento způsob života stojí včely hodně životní energie a i přesto za celou zimu uhyne jedna až dvě hrsti včel.
Během chladného ročního období se včelař stará o vnější životní podmínky svého včelstva a měl by uskutečnit jednou za dva týdny prohlídku včelnice. V zimě je důležité, aby měly včely dostatek kyslíku, ale nebyly rušeny (otřesy, hlukem, škůdci); česno zúžíme klínem.
Kdo se chce dovědět, jak se včelám daří, může to zjistit poslechem zvenku u stěny nebo česna. Nepravidelné zvuky nebo silný hukot svědčí o tom, že včelstvu něco chybí. V případě silného hukotu vždy zkontrolujeme, zda není ucpané česno.
K zimní práci patří především drátkování rámků, zatavování mezistěn, čištění a opravy. Z uložených nástavků seškrabujeme zbytky tmelu a vosku. V zimě vytavujeme vosk z vyřezaných plástů.
V zimním období máme čas provést také bilanci předchozího roku a zamyslet se nad tím, co udělat jinak v tom následujícím roce.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Myrabella