Prudce jedovaté rostliny
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a rostou v latách dlouhých až 30 cm, nejčastěji jsou 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany).
U nás je jírovec převážně vysazován v parcích či alejích, ve své domovině roste zejména v horských a údolních lesích, na půdách výživných, humózních, hlubokých, svěžích a na stanovišti světlém až polostinném.
Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní toxickou látkou v jírovci je saponin escin. Při předávkování se mohou objevit křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí.
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se vysévají buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se dávají 6 až 8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.
Vlaštovičník větší
Latinský název Chelidonium majus ukrývá vytrvalou, 30 až 100 cm vysokou bylinu s oranžovým mlékem. Lodyha větvená, chlupatá. Listy střídavé, řapíkaté, horní až přisedlé, lichozpeřené, lístky vejčité, vroubkované, konečný lístek 3laločný. Květy ve 2 až 6květých okolících, žluté, 4četné. Vlaštovičník kvete v květnu až září.
V ČR roste od nížin po pahorkatiny hojně, ve vyšších polohách vzácně. Celkově roste v Evropě na sever až po jih Skandinávie, v mírném a subarktickém pásmu Asie až po Japonsko a střední Čínu, druhotně v Severní Americe.
V mléce obsahuje okolo 20 různých alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chelidonin, jehož účinek se blíží účinku morfinu. Z dalších alkaloidů je přítomen homochelidonin, protopin, allokryptopin, sanguinarin, chelerythrin, methoxychelidonin, berberin, oxychelidonin, spartein a další. Celkem obsahuje mléko 1 až 4 % alkaloidů, v usušené nati je přítomno asi 0,4 % chelidoninu a dále kyselina chelidonová, jablečná, citronová a jantarová, trochu silice a kyseliny nikotinové. Dále jsou přítomny flavonoidy, aminy a enzymy. Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho zástavu a smrt. Další alkaloidy se řadí mezi křečové jedy způsobující ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu. Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se vytvořit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí.
Kapraď samec
Má latinský název Dryopteris filix-mas a jde o vytrvalou, výtrusnou bylinu. Listy jsou nepřezimující, nálevkovitě rozložené, až 140 cm dlouhé, v obrysu kopinaté, 1x až 2x zpeřené, s až 35 lístky na každé straně, ty jsou střídavé, přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté, kopinaté, členěné dále v úkrojky nebo lístečky, řapík tuhý, nelámavý, s hnědými, až 2 cm dlouhými a na vrcholu zašpičatělými plevinami. Výtrusnicové kupky se v počtu 3 až 6 objevují na každém lístečku (nebo úkrojku), ostěry ledvinovité nebo okrouhlé. Výtrusy jsou zralé v červenci až září.
V ČR roste kapraď od pahorkatin do horských oblastí hojně, v teplých oblastech roztroušeně, místy i chybí. Celkově roste téměř v celé Evropě, na Kavkaze, v západní Sibiři, Střední Asii, v Severní Americe, v jižním Grónsku a ojediněle i v dalších oblastech.
Obsahuje zejména látky, které se štěpením mění na kyselinu máselnou a floroglucinol (aspidinol, floraspin, albaspin, kyselina flavaspinová, filixová). Kromě toho jsou v oddenku přítomny i hořčiny, třísloviny, silice, pryskyřice, filicin, filmaron, fytosterol, olej, vosk, zelené barvivo (filixinigrin) a další látky. Výtažků z oddenku ve formě sirupového extraktu se v minulosti užívalo proti střevním parazitům, zejména proti tasemnicím, pro které jsou účinné látky obsažené v kapradi samci velmi jedovaté (rozkládají jejich pokožku a ochromují jim svalstvo, takže se pustí střevní stěny a mohou být poté pomocí projímadla vyplaveny z těla ven). V lehčích případech se objevují bolesti hlavy a závratě, v těžších případech se přidává zvracení, průjem, bolesti žaludku, někdy barevné vidění nebo přechodná slepota, v nejtěžších případech postižený blouzní, objevují se křeče, poruchy dechu, bezvědomí, či dokonce smrt jako důsledek zástavy dechu nebo srdce. Léčení těžkých otrav bývá velmi dlouhé, někdy i po překonání otravy samotné může dojít k trvalé slepotě v důsledku dlouhotrvajících křečí sítnicových cév.
Smrtelně jedovaté rostliny
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
V ČR od nížin po podhorské oblasti roste roztroušeně až hojně, ve vyšších polohách vzácně a obvykle jen přechodně. Celkově se vyskytuje téměř v celé Evropě (na severu po 61° severní šířky) vyjma jejích nejjižnějších cípů (Portugalsko, Řecko), dále roste na Kavkaze a v Malé Asii, druhotně i v Severní Americe. Vyskytuje se na polích, zahradách, podél cest, smetištích, roste téměř výhradně v blízkosti lidských sídel nebo na stanovištích ovlivněných lidskou činností.
Tetlucha je pravděpodobně silně jedovatá rostlina, v nati i v semenech je přítomen koniin, alkaloid cynapin, silice a další látky. Koniin se vstřebává zažívacím ústrojím i pokožkou a vzhledem k tomu, že jde o látku značně těkavou, může dojít k otravě i při déletrvajícím čichání k rostlině. Při otravě dochází k obrně kosterního svalstva a později se dostavuje zástava dechu. Hlavními projevy otravy jsou zvracení, slinění, bolesti žaludku, průjem, končetiny se stávají bezvládnými, polykání a řeč jsou obtížné, dech se stává těžkým, smrt přichází za jasného vědomí udušením. Prognóza otravy bolehlavem je velmi nepříznivá. Léčí se okamžitým vyprázdněním žaludku a podáváním stimulancií (strychnin, opium, kofein). V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc. K otravám lidí dochází nejčastěji v důsledku záměny tetluchy za jinou rostlinu, zejména za podobnou petržel.
Zimostráz vždyzelený
Latinský název Buxus sempervirens patří neopadavému, 1 až 8 m vysokému keři nebo nižšímu stromku. Jeho větve jsou krátké, silné, většinou přímé, hustě olistěné, letorosty hranaté, zpočátku pýřité, později lysé, dřevo je pórovité, bez jádra. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, jednoduché, celokrajné, podlouhle vejčité až eliptické, lysé, kožovité, do 3 cm dlouhé, na vrchní straně lesklé, na spodní žlutozelené, na okraji mírně podvinuté. Květy vyrůstají v úžlabních klubíčkách, v jejichž středu je 1 květ samičí s 5 až 6 listenci, které připomínají okvětí, a po obvodu několik květů samčích. Samičí květy mají tři 2laločné blizny a mezi nimi žláznatý terč, samčí mají 4 kališní lístky, 4 tyčinky a zakrnělý pestík. Plodem je tobolka pukající 3 chlopněmi. Zimostráz kvete v dubnu.
Celá rostlina obsahuje asi 0,2 % silice a řadu steroidních alkaloidů (parabuxin, parabuxinidin, buxinidin, buxinamin), z nichž nositelem toxického účinku je zejména cyklobuxin D (křečový jed). Otrava se projevuje křečemi, průjmem, svalovou slabostí, povrchním dechem, smrt může nastat již za 12 až 24 hodin po požití. Otravy byly pozorovány u člověka, koně, psa a prasat.
Jde o nenáročnou a plně mrazuvzdornou dřevinu, které vyhovuje čerstvě vlhká půda a polostinné stanoviště. Vhodná je i pro městské výsadby, neboť je značně odolná vůči emisím. Nedobře však snáší kombinaci plného slunce a suché půdy (následkem může být chudé a nevýrazné zbarvení listí nebo dokonce jejich spálení). Zimostráz se běžně pěstuje jako živý plot (řez se provádí během léta). Množí se obvykle polovyzrálými řízky během léta.
Durman obecný
Rostlina s latinským názvem Datura stramonium se také někdy nazývá panenská okurka. Jde o jednoletou bylinu rozložitého vzrůstu. Lodyha je 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otevírají se večer mezi 19. a 20. hodinou, za deště zůstávají zavřené. Durman kvete v červnu až září. Plodem je nápadně ostnitá tobolka.
V ČR se panenská okurka vyskytuje roztroušeně, obvykle v teplejších oblastech, většinou jen od nížin do podhorských oblastí. Původní areál rozšíření není zcela jasný, pravděpodobně zahrnuje jih a jihovýchod Severní Ameriky. Druhotně roste v současné době takřka všude od tropů do mírných pásem.
Rostlina obsahuje řadu tropanových alkaloidů, v listech je jich asi 0,3 až 0,75 % (nejvíce v žilkách a řapíku), v semeni 0,3 až 0,5 %, v kořenech asi 0,35 % a ve stonku až 0,55 %. Hlavními alkaloidy jsou anisodin (daturamin), l-hyoscyamin, atropin, l-skopolamin, apoatropin, belladonin, nikotin. Dále jsou obsaženy flavonové glykosidy (rutin), kumarin skopoletin, v listech 4 až 7 % tříslovin, v semenech je 1 až 2 % tříslovin, kyselina jablečná, 15 až 21 % oleje s kyselinou palmitovou a stearovou. Otravy durmanem jsou způsobeny zejména atropinem, byly pozorovány jak u zvěře, tak u člověka, zejména u dětí, které se nechaly zlákat zajímavě vyhlížejícími plody naplněnými množstvím černých semen. Otrava se projevuje pocitem suchosti v ústech, rozšířenými zorničkami, zmateností, neklidem, halucinacemi, kůže v obličeji rudne, zrychluje se puls, otrávený bez příčiny mluví (což ovšem řada lidí činí i v běžném stavu mysli), křičí, živě gestikuluje, bývá agresivní. Poté přichází stadium ochablosti, krevní tlak je nízký, dýchání povrchní, končetiny studené, smrt nastává v komatu. Přestože je prognóza otrav poměrně příznivá (až 90 % otrávených se podaří vyléčit), nelze zapomínat, že durman je rostlina smrtelně jedovatá! Léčení spočívá ve výplachu žaludku, v podávání živočišného uhlí, ve fázi podráždění se podávají sedativa ve formě krátkodobě působících barbiturových sloučenin. Je zcela nezbytné okamžitě přivolat lékařskou pomoc, ještě před jejím příjezdem je však dobré vyvolat zvracení. V poslední době se durman stává předmětem zájmu experimentujících toxikomanů.
Jedovaté pokojové rostliny
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce!
Oleandr obecný
Latinský název Nerium oleander patří až 4 m vysokému keři (v bytě dorůstá do 2 m). Listy má kožovité, kopinaté, ve 3četných přeslenech. Květy rostou ve vrcholičnatých latách, jsou bílé, žluté, červené nebo růžové, někdy plnokvěté.
Oleandr je prudce jedovatý, v listech, stoncích a květech obsahuje glykosidy (oleandrin, neriin, neriantin) tonizující srdeční svalovinu a působící silně močopudně. Otrava se projevuje zvracením, závratěmi, arytmií, křečemi a horečkami, těžké otravy mohou končit i smrtí. U postiženého je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní), zajistit výplach žaludku a podat mu aktivní uhlí. Nezbytné je co nejdříve přivolat lékařskou pomoc. Šťáva z rostliny může vyvolat na pokožce záněty. Jedovatý je i med včel, které sbíraly nektar na oleandrových květech. Vůně květů může vyvolat u citlivých osob bolesti hlavy a závratě. V minulosti se oleandrové listy používaly jako jed na krysy, potkany a myši.
Oleandr se pěstuje při běžné pokojové teplotě, měl by být umístěn na slunné stanoviště. Od jara do podzimu zalévat vydatně, v zimě méně. Na přelomu jara a léta lze oleandr množit vrcholovými řízky, které při teplotě okolo 16 °C zakoření asi za 4 týdny.
Narcis
Latinský název Narcissus hybrida nese víceletá bylina vysoká 8 až 60 cm, přezimující podzemními cibulemi. Listy má úzce řemenovité, duté květní stvoly nesou obvykle jeden květ, někdy i více. Květ je tvořen okvětím s pakorunkou, jejíž délka i zbarvení se liší dle odrůdy. Kvete v březnu až květnu. V současnosti existuje okolo 10 000 odrůd, které se dělí do 12 základních kategorií.
Většina pěstovaných odrůd byla vyšlechtěna z původních druhů rostoucích v oblasti Středozemí.
Celá rostlina, zejména však cibule, obsahuje jedovaté alkaloidy (narcisin a tazetin). Otrava se projevuje silným zvracením a průjmem.
Půda pro pěstování narcisů by měla být propustná, středně těžká, vlhčí a výživná, v podstatě ale porostou v jakékoliv normální půdě. Vyjma narcisů skupiny Tazetta jsou všechny mrazuvzdorné, všem odrůdám vyhovuje slunné až slabě přistíněné stanoviště. Množí se dceřinými cibulemi, které dorůstají za 2 až 3 roky, takže se během několika let rozrostou ve velké trsy. Cibule se sázejí nejlépe v září, a to do hloubky, která přibližně odpovídá dvounásobku výšky cibule. Trsy by se měly dělit po 4 až 5 letech, kdy se v červenci či srpnu vyjmou z půdy a po rozdělení se okamžitě znovu zasadí. Po odkvětu je možné odstranit květy, listy je však dobré ponechat na rostlině až do jejich přirozeného skonu.
Jedovaté rostliny pro koně
Další skupinou, u které může docházet k otravám nebo kontaktním dermatitidám, jsou hospodářská zvířata. Nejčastěji dochází k otravám na pastvě, zejména u mladých zvířat, nezkušených nových jedinců ve stádě nezvyklých na pastvu, nebo na počátku pastevního období, kdy hovoříme o pastevních intoxikacích. Dalším zdrojem otrav může být technologicky upravená píce (senáž, siláž ze zaplevelených porostů pícnin a pastvin (stájové intoxikace). U zvířat je známa druhová citlivost (skot a koně silně citliví k alkaloidu koniin v bolehlavu). Vzhledem ke změněným způsobům hospodaření došlo k významným posunům v druhovém spektru plevelů na zemědělské i orné půdě. Mezi nebezpečně se rozšiřující plevele na určitých lokalitách naší republiky patří v současné době řada jedovatých nebo prudce jedovatých rostlin pro člověka a některá hospodářská zvířata. Stoupající výskyty jsou pozorovány u plevelných druhů z čeledi lilkovitých (Solanaceae), zejména u blínu černého (Hyoscyamus niger L.), lilku černého (Solanum nigrum L.), durmanu obecného (Datura stramonium L.) a bolehlavu plamatého (Conium maculatum L.) z čeledi miříkovitých (Apiaceae).
Brslen evropský
Pod latinským názvem Euonymus europaeus se ukrývá opadavý, 1 až 7 m vysoký keř. Mladé větve mívá zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve jsou okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé. Listy řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen kvete v květnu až červenci.
V ČR se vyskytuje dosti hojně od nížin po podhorské oblasti. Celkově roste téměř v celé Evropě, na severu po Irsko, Skotsko, Dánsko a jižní Švédsko, na východě po Volhu, Krym a Kavkaz, na jihu po sever Španělska, Francii, Itálii, Korsiku, Sicílii a Řecko. Dále roste v Malé Asii.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Pěstuje se zejména pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je vyšlechtěna celá řada kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Brslen je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší zastřihování, takže se hodí i do živých plotů.
Bolševník obecný
Latinský název Heracleum sphondylium patří dvouleté nebo i víceleté bylině, která po rozemnutí nepříjemně páchne. Přímá lodyha je dlouhá 50 až 150, někdy i 200 cm, je dutá, rýhovaná, chlupatá, na kolénkách s oblastí nápadných chlupů, v horní části rozvětvená. Přízemní listy obrovské, až 60 cm dlouhé, dlouze řapíkaté, 3–5četné. Lodyžní listy 5 až 20 cm dlouhé. Okolíky jsou na lodyze i na větvích, mají 10 až 25 cm v průměru, jsou ploché, s okolíčky v počtu zpravidla 10 až 25. Květy takřka všechny oboupohlavné, jen některé pouze samčí, korunní lístky obsrdčité, vykrojené, bílé, nazelenalé, výjimečně růžové, na okraji větší a hlouběji dvoulaločné. Bolševník kvete v červnu až říjnu.
V ČR hojný na většině území, celkově v mírném pásmu Evropy a západní Sibiře, na jihu po Pyrenejský, Apeninský a Balkánský poloostrov a po Kavkaz. Roste na loukách (zejména dobře hnojené), vlhkých pastvinách, lužních lesích a jejich lemech, příkopech, dává přednost půdám humózním, vlhkým, slabě kyselým až slabě zásaditým, s dostatkem dusíku.
Bolševník obecný obsahuje furanokumariny (bergapten, pimpenellin, sphondin), které mohou po doteku zejména na světle vyvolat na kůži pigmentové skvrny, otoky, puchýře nebo záněty. Dále obsahuje heraclein (v nati), silice, étery, alkoholy a oktanol (olej s hexyllbutyrátem, kyselinami kaprinovou a laurinovou a jinými látkami). Nejvíce jedovaté jsou nezralé plody.
Černýš luční
Má latinský název Melampyrum pretense a jde o bylinu vysokou obvykle 10 až 40 cm. Lodyha je přímá, málo až velmi větvená, listy čárkovitě kopinaté až vejčité, zvláště na okrajích pýřité. Jednostranné hrozny jsou 8 až 40květé. Květní koruna má velice proměnlivé zbarvení od bělavé po žlutou, někdy růžový nebo fialový nádech. Květy se objevují v červenci až září. Plodem je tobolka. Rostlina je poloparazitická, svými kořeny se přisává k hostitelské rostlině a odnímá jí živné roztoky.
V ČR roste černýš většinou hojně, jen v nejteplejších oblastech místy vzácně. Celkově se vyskytuje v celé Evropě, vyjma nejjižnějších částí, a dále v Asii, zejména v západní a střední Sibiři. Roste v listnatých, smíšených i jehličnatých lesech, na pasekách, okrajích lesních cest, na horských loukách, vřesovištích či rašeliništích. Najdeme ho i na suchých i zamokřených půdách, preferuje kyselejší půdy.
Černýš patří mezi slabě jedovaté rostliny, obsahuje toxickou iridoidní sloučeninu aukubin, která má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu. Tato látka zároveň způsobuje, že černýš při sušení černá – odtud také jeho český název.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Taka