Tento druh roste nejvíce v jižní Africe, kde se nejedná pouze o nízké keříky, ale spíše o mohutné keře či menší stromy s metlovitými vzpřímenými větvemi. Stromové vřesovce (dva druhy rostou i v Evropě) mají tvrdé, velice kvalitní dřevo, které se používá na výrobu dýmek. Květy pak poskytují bohatou pastvu včelám, zvláště na jaře to může být jejich první strava. V Evropě roste především v sušších lesích, ale i na suchých stráních a svazích v pásmu od hor (to je od 600 m nad mořem) až do subalpínského stupně. Vřesovec stromovitý kvete od března do května bílými, narůžovělými květy, které vytvářejí bohatá, pravidelná květenství, konkrétně laty.
U nás se pěstuje vzácně, a to jako rostlina, kterou je nutné na podzim přenést do bezmrazého prostoru. Vyžaduje slunečné stanoviště nebo polostín. Je to rostlina teplomilná, která má ráda vlhko a kyselou půdu.
Podívejte se, jak vlastně vypadá charakteristické květenství vřesovce stromovitého a do jaké výšky může tento druh dorůst: vřesovec stromovitý foto.
Tento vřesovec v příhodných podmínkách dorůstá do výšky až 1 m, u nás je však vysoký jen kolem 30 cm. Listy jsou pýřité, na okrajích žláznatě chlupaté, na větévkách vyrůstají ve čtyřčetných přeslenech. Květy vyrůstají na řídce olistěných, asi 10 cm dlouhých větvích, bývá jich kolem 10 a jsou nahloučené v okolících na vrcholu větviček. Květy jsou baňkovité, prašníky jsou zcela schované uvnitř květu. Tento druh roste volně v západní Evropě, vzácně se vyskytuje i u nás na Šumavě a Jizerských horách, kde ho obvykle najdeme v řídkých smrčinách na vrchovištích. Je řazen mezi kriticky ohrožené druhy naší květeny. Kvete v létě, a to v červenci až srpnu.
Dobře roste v chudé půdě, v rašelině, kde dokáže zcela vyplnit plochu, takže sníží potřebu odplevelování. Roste v polostínu, dokonce i ve stínu (kde však méně kvete), ale nejlépe se mu daří na slunci. Jako většina druhů vřesovců nesnáší vápník a vadí mu přemokření nebo sucho. Zalévejte nejlépe dešťovou vodou (nebo upravenou vodou), při zalévání nevhodnou vodou se totiž může pH půdy změnit. Na zimu raději přikryjte chvojím. Rostliny po odkvětu seřízněte.
Tento druh vřesovce je mezidruhovým křížencem Erica carnea x Erica erigena. Byl nalezen kolem roku 1890 v Darley Dále v Anglii ve školce firmy J. Smith & Sons. Roste bujněji než rodičovské rostliny, a to až do výšky 50–60 cm. Vytváří kompaktní stálezelené keříky. Rostliny jsou bohatě větvené, tenké ohebné větvičky jsou prutovité. Drobné listy jsou čárkovité, uspořádané v přeslenech. Malé zvonkovité květy jsou zbarvené od bílé přes lila růžovou až do purpurové. Květní hrozny mohou být až 15 cm dlouhé. Podle odrůdy rozkvétají od listopadu do května.
Vřesovec darleydalský vyžaduje dobrou zahradní zeminu s příměsí rašeliny nebo písku. Snese slabý obsah vápníku, ale silněji alkalické půdy nesnáší. Vyhovuje mu slunečné stanoviště. Zimy lépe přečkává v oblastech s pravidelnou a dostatečnou sněhovou přikrývkou. U nás není příliš mrazuvzdorný. Zimní přikrývku zajistíte například z chvojí, které chrání vřesovec nejen před namrznutím, ale také před vyschnutím. Zejména po výsadbě se doporučuje ještě namulčovat půdu mezi rostlinami. Především starší rostliny po odkvětu sestřihněte, zajistíte tím jejich kompaktní tvar.
Vřesovec (Erica) je rostlina natolik podobná vřesu, že ji většina lidí jen těžko rozezná. Dříve byly oba druhy i botaniky řazeny do stejného rodu. Stejně tak jako vřes, najdeme vřesovce především na rašeliništích. Na zahradách jim vyhovuje kyselá i velmi kyselá půda. Nejlépe se mu daří na slunci, ale na rozdíl od vřesu roste i v polostínu, dokonce i ve stínu. Špatně snáší sucho. Nejběžnější u něho je bílá barva květů, jsou ale i odrůdy s růžovými a červenými barvami. Nejpodstatnějším rozdílem je, že vřesovce kvetou brzy na jaře, někdy dokonce i v zimních měsících (únor – duben), zatímco vřes na podzim a v pozdním létě (červenec – listopad). Z tohoto důvodu nesmíme vřesovce na podzim sestříhávat, protože již mají nasazené pupeny na kvetení.
Erica carnea roste v západní Evropě, k nám zasahuje do západních a jižních Čech a částečně na jihozápadní Moravu. Jde pravděpodobně o nejodolnějšího zástupce svého rodu, takže naše zimy snáší bez problémů. V přírodě se s ním setkáme především v řídkých borových lesích a v kamenitých sutích různých hornin. Je to drobný stálezelený keřík s rovnoměrně olistěnými poléhavými větvemi, dorůstající výšky okolo 15–30 cm (ročně přirůstají asi dva centimetry). Kvete obvykle od března do dubna. Květy jsou vždy po čtyřech ve vrcholových hroznech a mají podlouhlý, baňkovitý tvar. Existuje mnoho kultivarů, lišících se barvou květů. Bíle kvetoucí kultivary mívají nápadné tmavé tyčinky, které vyčnívají z květu, růžově kvetoucí kultivary mají tyčinky tmavě purpurové. Poupata se zakládají už na podzim, rozvíjejí se podle počasí a odrůdy od listopadu či prosince do února a vydrží kvést až do dubna. Napadaný sníh je překryje zimní peřinou, ale jakmile sníh roztaje, keříky pokračují v kvetení.
Stanoviště pro pěstování by mělo být světlé až slunné. Vřesovec pleťový snáší i polostín, ve stínu však roste řídce a špatně kvete. Žlutolisté kultivary raději vysazujte do polostínu, přímé slunce je může v zimě i v létě popálit. Vřesovec pleťový na rozdíl od dalších druhů snáší dobře i půdy lehce vápnité, ale lépe se mu samozřejmě daří také v půdách kyselých, obohacených rašelinou. Substrát by měl být drenážovaný, s přídavkem písku, protože vřesovce sice nesnášejí přeschnutí, ale stejně jim vadí přemokření. V dobrých podmínkách se vřesovec pleťový rozrůstá v bohaté a svěží stálezelené koberce a na rozdíl od vřesů a zbývajících druhů vřesovců nevyžaduje tak pravidelný řez. Po odkvětu ho však můžeme zakrátit na polovinu až třetinu délky. Chorobami a škůdci obvykle netrpí. Hnojit není potřeba.
Vřes i vřesovce patří do čeledi rostlin vřesovcovitých. Rod vřes však obsahuje pouze jeden druh, a to vřes obecný (Calluna vulgaris – Calluna je odvozeno z řeckého slova „k zametání“, tedy šlo o rostlinu určenou k výrobě košťat; vulgaris je pak odvozeno z latinského slova „běžný, obyčejný“). Vřes obecný byl dříve zahrnut do rodu vřesovců, protože se od sebe liší jen velmi málo. Vřes má listy šupinaté a kratší než vřesovec (kolem 2–3 mm), kvete na podzim, přičemž koruna květů je rozdělena do více samostatných lístků, a listence jsou nahloučeny pod květem. Vřesovců je mnohem více druhů, listy mají jehlicovité, delší než 3 mm a v přeslenech, kvetou obvykle na jaře.
Vřes je nízkorostoucí keř dorůstající výšky 20–50 cm, vzácně až 1 m. Je rozšířen v mnoha zemích Evropy a Malé Asie. Roste v kyselých půdách na výsluní a polostínu. Je převládající dřevinou na vřesovištích a rašeliništích v Evropě až po Turecko a Povolží, najdeme jej rovněž v severozápadní Africe a některých bažinatých porostech a kyselých borových a dubových lesích. Je odolný k okusu a dobře regeneruje po občasných požárech. Je důležitým zdrojem potravy pro ovce a jeleny, kteří se mohou krmit vrcholky rostlin, když sněhová pokrývka mírně pokrývá vegetaci. Vřes kvete na konci léta (spíš začátkem podzimu) růžově nebo růžovofialově, ale občas lze najít i bíle kvetoucí rostliny. Plodem je tobolka.
Rod Erica zahrnuje kolem 860 různorodých druhů nízkých stálezelených keřů. Většina pochází z jižní Afriky, kde rostou mimo tropickou oblast, v místech se zimními dešti. Pouze část se vyskytuje ve Středozemí a asi jen desítka druhů roste původně na euroatlantickém pobřeží. Do Evropy byly tyto překrásné vřesovce přivezeny na sklonku 17. století, a to z jihoafrické oblasti Kapska. Naše podmínky vyhovují pěstování asi sedmi druhů. Jsou zastoupeny bohatou škálou odrůd, které jsou dále doplňovány. Název Erica, pochází z řeckého slova „ereikein“ (rozlomit) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů vřesovců.
Většina druhů vypadá jako malé, drobné keře, většinou 0,2–1,5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Některé vřesovce však dorůstají i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou u nás například Erica arborea a Erica scoparia, které mohou dosahovat až sedmimetrové výšky. Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými jehlicovitými listy, dlouhými 2–15 mm. Kvetou bíle (Erica capensis), žlutě, žlutooranžově (Erica patersoniana), růžově (Erica carnea), fialově, červeně (Erica coccinea), ale i zeleně (Erica viridis). Květ je džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou poskládaný v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Právě proto jsou vřesovce s oblibou pěstovány v parcích nebo zahradách.
Vřesovcům obvykle vyhovuje slunečné stanoviště nebo polostín. Vřesoviště se může nacházet ve svahu, ale i na rovině. Vřesovce vysazujte do předem připraveného záhonu, a to buď na jaře (od března do května), nebo na podzim (od října do listopadu). Základní podmínkou je, aby rostliny stihly do léta nebo zimy zakořenit a byly tak odolnější proti suchu a mrazu. Vysazujte je nejlépe kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. To znamená, že to může být v případě nižších druhů dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů. Před výsadbou vložte kořenový bal do odstáté vody, rostlina se snadněji ujme. Ideální zemina (s kyselostí menší než pH 5) by měla pro téměř všechny druhy vřesovců obsahovat písek a rašelinu, také by měla být dostatečně humózní a jen mírně vlhká. Nejlépe je zakoupit speciální substrát v zahradnictví nebo si jej můžete namíchat sami. Pokud půda obsahuje vápník, vyměňte ji, případně do ní vmíchejte rašelinu, jehličí a dubové listí. Výjimkou je vřesovec pleťový, který snese i mírně alkalickou půdu. Po výsadbě namulčujte okolí rostlin drcenou kůrou nebo dubovým listím.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, takže se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště. Velmi důležité je zalévat vysazené rostliny během hlavního vegetačního období, a to minimálně do doby, než vzniknou souvislé porosty. Je nutná pravidelná zálivka. Stálou vlhkost pomůže udržet mulčovací vrstva, nejlépe drcená borka, která zároveň omezí prorůstání plevele. Nezapomínejte ani na přihnojování speciálními hnojivy (bez obsahu vápníku!), které jsou určeny pro tyto rostliny. Ale nepřežeňte to, nadbytek živin totiž zvyšuje riziko napadení chorobami a škůdci. Během silnějších mrazů vyžadují čerstvě vysazené druhy vřesovců zimní přikrývku (nejlépe smrkovým chvojím či listím). Brzy na jaře ji však nezapomeňte odstranit. Pokud chcete mít na své zahrádce opravdu nádherný barevný koberec, nezapomeňte rostliny každoročně řezat. Staré rostliny nevypadají pěkně a málo kvetou. Jedině řez vám zajistí kompaktní, hustý tvar a bohaté kvetení. Vřes obecný je nejlepší řezat pozdě na podzim (po odkvětu) nebo na jaře (to však neplatí pro zakrslé kultivary). Vřesovce se naopak musí zase řezat ihned po odkvětu, a to tak, že se jednotlivé špičky zkracují střídavě o třetinu, čtvrtinu a osminu z výšky rostliny.
Vřesovce se množí buď vrcholovými řízky přibližně 7 cm dlouhými, a to nejlépe v letním období (v červenci a srpnu), nebo dělením větších trsů (na jaře).
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Muchovník se rozmnožuje výsevem na jaře, dělením a nebo štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno. Roubování se s úspěchem provádí na další rostlinné druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřáb (Sorbus). Ve vašem případě si můžete obstarat některou z těchto rostlin, která je již zakořeněná a na ni po posledních mrazech naroubovat odstřižený muchovník. Nebo můžete sazenice rozpůlit v jejich kořenovém balu.
Délka řízků při množení ptačího zobu je okolo 10 cm. Není třeba přikrývat řízky v květináčích, stačí jen udržovat vlhké. Připravil jsem ke shlédnutí výběr video návodů na množení ptačího zobu. Pokud máte zájem, můžete se podívat, jak to dělají ostatní, zde: https://www.youtube.com/res…
